Jak chutná stávání se skvělým koučem

Lidé se na mě přirozeně obrací. Jsem jako vrba. Nějak se přirozeně dostávám do vedoucích pozic. Baví mě pomáhat lidem. A tak si myslím, že bych mohl být koučem. Až na to, že takhle to úplně nefunguje.

Dnes a denně slýchám různé varianty téhož příběhu. Intuitivně to dává smysl. Lidé se na vás obrací, vy se s lidmi cítíte dobře a chcete dělat něco, co vám bude dávat smysl. Až potud je všechno v nejlepším pořádku. Bohužel si mnoho lidí myslí, že pak už jenom stačí zaplatit dost peněz a projít dostatek tréninků. Nic není vzdálenějšího pravdě než podobná úvaha. Cesta stávání se profesionálním koučem je jako rytířská výprava. Trnitá, zamotaná a náročná. A nade vší pochybnost vznešená a romantická.

Co jste o této profesi možná netušili

Je to už pár let, co jsem na tuhle pouť vykročil. Cítil jsem jasně, že tohle je ono (pekařina byla jasná volba, pravil by klasik). Cítil jsem, že to bude jedno velké dobrodružství. Když se dnes ohlédnu zpět, žasnu. Moje očekávání byla překonána mnohonásobně. V dobrém i zlém, zdraví i nemoci. Jen málo věcí bylo těžších a zábavnějších, než tahle cesta. Pochopíte to lépe, když vám ji zkusím přiblížit.

Já chci žít nonstop

Nonstop. Dvě věci vás jako profesionálního kouče budou provázet neustále. První z nich je vzdělávání. Poté, co skočíte rovnýma nohama do prvního tréninku, začne největší vzdělávací jízda vašeho života. Je běžné, že deset a více hodin týdně věnujete rozvoji sebe sama. Tam, kde končí jeden kurz, většinou plynule navazuje další. Když se pak začnete rozhlížet po tréninzích v USA, které vhodně doplní vaše portfolio, je jasné, že tohle nebude žádný sprint. A to je to, co na téhle profesi miluji. Nonstop rozšiřování obzorů.

Další z nonstop aktivit na cestě kouče je, světe div se, koučování. Představte si, že až do konce života koučujete 5 až 20 hodin týdně. Někdy i víc. Možná jste někdy potkali kouče, který si občas někde koučnul. Jako takovou bokovku. Víš, já dělám lektora, mentora, grafika, facebookového markeťáka a občas i koučuji. Aha. To zní jako hráč videoher, který jde občas ven, kopne do míče, a nazývá se fotbalistou.

U nás v týmu je to jiné. Všichni jsme si dali závazek dosáhnout certifikace PCC a pak MCC. Ta první vyžaduje stovky hodin praxe. Ta druhá tisíce. Věříme totiž, že kvalitní věci stojí za to. Nonstop.

Jak je to se slávou a fanoušky?

I’m not your guru. Tak se jmenuje dokumentární film o Tonym Robbinsovi. Nepřestává mě udivovat, jak moc je v tom pravdy. Setkal jsem se s přístupem, že kouč je Někdo. Ikona. Moudrý pán, který spolykal Šalamounovu moudrost a zajedl to Buddhovým klidem. Možná jsem kdysi vnímal kouče podobně. Dnes už si to nemyslím.

Ano, baví mě, když lidem pomáhám. Těší mě zpětná vazba i to, že mě lidé znají z blogu či z podcastu. Ale to není oč tu běží. Pokud musí kouč něco spolknout, tak je to vlastní ego. Když koučujete, není to o tom, co umíte a jací jste skvělí. Je to o hráči, který sedí naproti vám. Je to o pokoře a akceptaci, se kterou přistupujete ke každé hodině. Je to o lidskosti a chybách, které děláte. To je ta esence, bez které budete namísto pomoci ostatním jenom stavět svoji vlastní pokroucenou bystu.

Máš na to být lídrem?

Líbí se mi přirovnání, že lídr je člověk, který nese pochodeň a svítí lidem na cestu. Být lídrem není pro každého. Ta možnost držet pochodeň a kráčet v čele vyžaduje nasazení. Je pravou zkouškou integrity. Abyste mohli vést ostatní, musíte si o to důkladněji zamést před vlastním prahem. Den co den uznale žasnu nad tím, jak se lidé v našem týmu posouvají. Jak jdou příkladem, byť je cesta složitá. Je to tak správně. Možná to totiž není o tom dělat koučování. Možná je to o tom “žít” koučování. Pokud vykročíte na tuto cestu, celý váš život se změní. Nebudete jen nositeli změny. Budete změnou.

Životní styl nebo poslání?

Potkal jsem v životě pár lidí, kteří žili svoje poslání. Ať to byli majitelé IT firem, zdravotní sestry, startupoví nadšenci anebo učitelé. Všichni vstávali ráno s nadšením, hrdostí a odhodláním měnit svět k lepšímu. Myslím, že v každé profesi se najdou takoví lidé. Takoví, kteří překonají všechny překážky a nezastaví se, ani když dosáhnou výrazných úspěchů – protože jde o cestu, nikoliv o cíl. Takových, kteří žijí svůj život se smyslem.

Mám štěstí, že můžu být jedním z nich. Ne snad, že by všichni kouči na světě byli takoví. Kdepak. O to víc mě těší, když vidím, kolik těch šikovných a zapálených lidí se koncentruje v našem týmu. Každý z ncih udělal na začátku vědomou volbu. Volbu, že půjdou tou těžší, ale o to zábavnější cestou.

Možná i vy stojíte v životě na rozcestí. Přemýšlíte, kudy dál. Přeji vám, aby vaše kroky následovaly vaše srdce. Aby byly vedeny smyslem a mířily neochvějně k tomu, co milujete. Ať už je to cokoliv. Cesta možná nebude snadná. Ale bude stát za to.